Vznik a vývoj GOJU RYU KARATE

Jméno „Okinawa“ znamená doslova „rosa v otevřeném moři. Úzký ostrov leží asi ve středu do délky nataženého řetězce ostrovů (Ryu-kyu), který se rozprostírá na severu Japonska až skoro k prahu dveří Číny na jihu. Řetězec ostrovů se skládá ze 140 ostrovů, z nichž je jen 36 obydlených. Okinawa, místo vzniku dnešního karate, je hlavním ostrovem řetězce ostrovů Ryukyu v Pacifiku. Obyvatelé Okinawy jsou pro historiky fascinujícím etnologickým tajemstvím. Dnešní Okinawané jsou míšenci z různých etnik, věří se, že k těmto dřívějším přistěhovalcům patřili Malayové, Mongolové, a japonští Ainu (původní obyvatelé Japonska, dnes izolovaný národ na severním ostrově Hokkaido). Také dnešní základní rysy kultury Ryukyu, které jsou dnes převážně zjišťovány, byly již před 2000lety raženy, zakusily ovšem silné vlivy Číňanů a od 17. století Japonců. Už v 3. století př. n. l. existovaly kontakty s pevninou, čímž docházelo k silným vlivům z jihovýchodní Asie. Okinawská kultura je podle toho pestrou směsí z více elementů. Vnější zjev lidí se ale podobá nejvíce Japoncům (Lind, 1991).

Tode

Během 7. a 8. století byl provozován mezi Okinawou a Japonskem čilý cestovní ruch, mnozí z těchto cestovatelů byli členové japonské válečné kasty (Samurai), buddhističtí putovní kněží obratní v boji a také čínští mnichové. Je předpoklad že v tuto dobu se na Okinawu dostalo Kung-fu z kláštera Shaolin, a mnohá jiná bojová umění z Japonska. 23 Ve 14. století existovala na Okinawě sebeobranná technika Tode („TO“ – označovalo všechno, co přicházelo z číny, dokonce i samotnou zemi; „DE“ – v okinawštině technika, v japonštině ruka), která byla silně podnícena čínskými vyslanci, kteří na ostrov od roku 1372 každý druhý rok přijížděli. V roce 1392 přišla skupina Číňanů, která se usídlila ve městě Kume v blízkosti města Naha, tato skupina je známá jako „36 rodin“. Během následujících let došlo k rozvoji měst Shuri a Naha, a námořního ruchu. Najednou měli obyvatelé Okinawy kontakt s Araby, Malayci, Indonésany a Thajci. V roce 1479 zřízením nové dynastie Sho, a její vládce Sho Shin vydal zákaz nošení mečů pro šlechtice i pro zemědělce. Zabavená zbraně nechal přivést do zámku Shuri. Vzhledem k této skutečnosti vznikli dvě školy sebeobrany: Tode – převážně provozována členy šlechty, a Ryukyu Kobudo – většinou rozvíjena zemědělci a rybáři, s použitím jednoduchých nástrojů, jako zbraně. Obě sebeobranné školy vznikly tajně, skládaly se jen z čistých technik, tudíž neznaly čínské metody dýchání, řízení energie a duševní kontroly. Posléze byly ovlivněny technikami a bojovými metodami z Chuan-fa, uměnín shaolinských mnichů.

Okinawa-te

V roce 1609 Japonsko potrestalo Okinawany za to, že je nepodpořili v neúspěšné válce proti Číně, tím že jí obsadil klan Satsuma a podřídil si ji, navíc si dělal nároky na všechny ostrovy Ryukyu, král Okinawy byl zajat a převezen do Japonska jako rukojmí. Jelikož okinawané moc s Japonci nespolupracovali, byla vyhlášena spousta omezení, která obsahovaly obnovení starého zákazu zbraní. V této době (1629) byl velký rozmach bojových umění, různé skupiny Chuan-fa a společenství Tode se tajně setkávaly a nakonec byly uzavřeny styly pro společnou frontu proti nepříteli. To mělo za následek, že se rozvíjel z kombinace mezi Tode a Chuan-fa nový bojový styl, který byl jednoduše nazýván Te (Okinawa-te). Výsledkem byl zcela nový bojový koncept, jehož přínos spočíval v „pravém“ užívání. Te rozvíjelo smrtelně efektivní metody, které byly použity proti japonským utlačovatelům a posunulo především filosofické obsahy Chuan-fa do pozadí. Také se začalo zintenzivňovat 24 použití různých nástrojů jako zbraní, a tím zaznamenal rozvoj Kobudo obrovský rozmach (Lind, 1991). Okinawa-te je možné označit, jako mezičlánek mezi Tode/Chuan-fa a dnešním karate. Po dvou letech po invazi (1609) a vzetí krále Okinawy jako rukojmí, se vrátil zpět do svého úřadu, pouze jako loutka klanu Satsumů. Při tamních poměrech se stále cvičilo Okinawa-te za nejpřísnějšího utajení, neboť kdo se cvičil v ozbrojených nebo neozbrojených umění byl uvězněn a tvrdě potrestán. Když si vládci všimli, že ani těmito opatřeními nemohli vývoj zastavit, uvalili na celou zemi těžké tresty: zvýšili daně, vynucovali si větší výrobní výkony, přičemž obyčejným lidem nezůstávalo k životu nic nazbyt a další teror. Např.: Uprostřed otrova Yanaguni stál gong, když na něj samurajové udeřili, museli všichni obyvatelé ostrova co nejrychleji běžet, aby nastoupili k raportu. Nemocní a staří lidé, kteří nemohli, byli zabíjeni. Na ostrově Kubuwari byla 3,6 metrů široká štěrbina, kterou museli podle nařízení Satsumů všechny těhotné ženy přeskočit. Ty, které to nezvládly, tak se zřítily a zemřely. Několik desetiletí po obsazení klanem Satsumů byli učitelé Te tak utajeni, že se výcviku dostalo jen blízkým příbuzným, neboť hrozilo mistrům potrestání smrtí. Během následujících 60 let byl položen základní kámen okinawského Te a kobudo. Během vlády krále Sho Tei (1669 – 1709) došlo k vytvoření tří vedoucích škol: Shu-ri-te, Naha-te a Tomari-te. Styly Shu-ri-te a Tomari-te se označovaly jako Shorin-ryu, jména: Sakugawa z Shuri, Sokon Matsumura, Yasutsune Itosu, Choshin Chibana, Chotoku Kyan, Ankichi Aragaki, Kosaku Matsumora, Peichin Oyadomari a další. Styl Naha-te se nazýval Shorei-ryu, jména: Kanryo Higashiona, Yara, Chojun Miyagi. Roku 1871 byla Okinawa přičleněna k Japonsku, krály Ryukyu bylo nabídnuto vysoké úřednické místo v Japonsku. Skončilo placení daní Číně a 259-ti letá nadvláda Satsumů. Do země byla vyslána podpora a země byla industrializována. Techniky okinawa-te byly ještě velmi blízké čínským technikám Chuan-fa. Kopy se orientovaly na střední a dolní stupeň.

Shorei-ryu Shorei-ryu označuje okinawské bojové systémy, které jsou odvozené od čínské vnitřní školy (Nei-chia), které byly vyučovány na školách ve městě Naha. Vyznačuje se svými postoji zakotvenými na zemi a speciálními dechovými technikami Ibuki a Nogare. Ačkoliv bylo Shorei-ryu ovlivněno taostickými metodami Chi-kung a zná stejné aspekty práce s vitální energií, spočívají jeho dechové metody na zenbuddhistickém hara – dýchání (při nádechu dochází k výduti břišní stěny ven a obráceně). Oproti dýchání v Shorin-ryu dochází na konci nádechu a výdechu vzduchový proud ještě jednou pokračuje s intenzivním napnutím břišní stěny. Pohyby jsou prováděny menší rychlostí, ale v dokonalé harmonii s dýcháním. Shorei-ryu bylo ovlivněno čínskými měkými (vnitřními) systémy z jižní Číny. Větší důraz na použití horních končetin, krátké pěstní techniky, techniky boje na blízko, pevná postavení. Kata: Seishan, Seienchin, Saifa, Shisochin, Koshiki Naihanchi, Sanseiru, Suparinpei a další. První bojový styl v Naha vznikl už dřív a sice u mistra Ason. Byl postaven na kata Naihanchi (Tekki) a byl předán dál prostřednictvím Sakiyama, bohužel však s posledním mistrem Tomigusuku zanikl. O tomto bojovém umění se nic bližšího neví. Od Tomigusku po Higashiona je historie Naha-te neznámá. Dalším známým jménem v Naha-te byl Kanryo Higashionna (1853 – 1916). Po té co se vyškolil v Číně, založil v Naha školu, ve které poprvé v Okinawě učil měkké bojové umění z Číny. Jeho žákem byl Chojun Miyagi, který po dalších studiích v Číně založil Goju-ryu, nejdůležitější směr Naha-te (Lind, 1991). 

Předchůdci Shorei-ryu

Shushiva Shushiwa je okinawské jméno pro čínského odborníka bojových umění Shoutsu Ho, který byl učitelem Kanbun Uechi. Byl to původ stylu Uechi-ryu založeného později v Okinawě. Asi se narodil v roce 1876 v bohaté rodině z Nanyu. Začal studovat Shaolin jižních škol, dále se učil u jiného mistra „tygří, dračí a jestřábí styl (McCarthyho, 1995). Mimo to se učil technice Dim-mak. Jedná se o negativní stimulaci lidského vitálního systému, používají se tlaky a údery na různé nervové body lidského těla, na místa krevního oběhu, jejichž účinek se projeví dřív nebo později, a zároveň zrušení těchto účinků. Tlakem nebo úderem je narušena funkce vnitřních orgánů, jež se projeví po měsících nebo letech (McCarthyho, 1995). Vitální místa jsou oblasti na těle, jejichž zasažení vyvolá u protivníka velkou bolest a neschopnost dále účinně bojovat (Vágner, 2008). Shou-tsu je označován obyvateli Číny jako „věčná veličina“ nebo jako „Taoista z hor Xun“. Lidé říkají, že stále nosil taoistické mnišské roucho. Kromě toho byl mistrem kaligrafie a malířství (Lind, 1991). Chatan Yara Narodil se v Chatan v roce 1741 na Okinawě. Jeho strýc přesvědčil Yarovi rodiče, že by se z jejich syna mohl stát velký mistr bojových umění, proto ho nakonec vyslali do Číny, kde se stal žákem mistra Wong Chung Yoh. Pod jeho vedením studoval umění Chuan-fa, dále uměni s Bo a v umění „čínského motýlího nože“. Po návratu na okinawu se rozhodl, že bude učit obyvatelé své vesnice bojové umění, ale lidé unavení po celodenní práci nevydrželi jeho trénink a brzy neměl koho učit.  I když už nikdy neotevřel žádnou školu, patří Yara k nejvýznamnějším mistrům okinawského bojového umění. Byl prvním, který zavedl do bojového umění princip vnitřní rovnováhy a byl zakladatelem koncepce vnitřní síly (Ki), kterou po něm šířili v Naha-te Higashiona a Miyagi (Lind, 1991). Zůstaly po něm dvě kata: Chatan Yara no kon a Chatan Yara no sai. Zemřel roku 1812. Podle názorů mnohých expertů jsou tato kata jedinečná, protože obsahují pohyby a bojové techniky, které na rozdíl od běžných metod okinawského Kobuda dávají při rozhodování v boji přednost volné ruce před zbraní (Lind, 1991). Příběh Jednoho dne při procházce po pobřeží Okinawy zaslechl výkřik a volání o pomoc. Rozběhl se směrem, odkud se zvuky ozývaly. Za písečnou dunou ho překvapil pohled na dívku, zápasící se samurajem. Sestoupil tedy dolů a pokusil se klidně oslovit samuraje: „Proč nejdeš do čtvrti Aka-sen v Naha? Tam je spousta dívek, které ti poslouží. Měl by ses nad sebou zamyslet – samuraj a útočí na bez branou dívku.“ Samuraj, aniž pustil dívku, se jen otočil k Yarovi a řekl: „Jestli máš trošku rozumu, nebudeš se plést do záležitostí, které se tě netýkají.“ Dívka však využila chviličky samurajovy nepozornosti, vysmekla se z jeho sevření a odběhla se schovat za nejbližší dunu. Yara se snažil zhodnotit situaci, ve které se ocitl. Na samurajově kimonu si všiml znaku rodu Satsuma, prohlédl si i samurajův meč. Uvědomil si nevýhodu svého postavení, a zcela instinktivně zakročil vzad a nechal své prázdné ruce volně splývat podél těla. Samuraj vytasil meč a vykročil směrem k němu. Yara zatím pouze vyčkával, a hlavou mu bleskla myšlenka, že se vlastně teprve nyní, poprvé ve svém životě, ocitl ve stavu smrtelného ohrožení. Období bezpečného tréninku náhle skončilo. Nyní šlo o život. Yara byl napjatý, a čím víc se samuraj blížil, tím jeho napětí vzrůstalo. V tom se mu ale z paměti vynořila mistrova věta: „Dokud mysl není klidná, nejsi schopen se soustředit ani bojovat.“ Zhluboka se tedy nadechl, uvolnil ramena a všechny svoje zbytečné pocity nechal odplynout. Všechna nervozita byla nejednou pryč. Čas se na zlomek sekundy zastavil. V tom samuraj zaútočil. Jeho meč zasvištěl v klasickém seku, 28 ale Yara uskočil dva kroky vzad, zaklekl a opět vyčkával. Když se rozlícený samuraj začal brodit směrem k němu, vyrazil zpět na pláž se samurajem v patách. Dívka, která vše z bezpečné vzdálenosti sledovala, pojednou zjistila, že se oba bojovníci přesunují směrem k ní. Již před tím si všimla, že kousek opodál kotví malá loďka. Nyní tedy vyběhla ke člunu, uchopila pádlo a rychle jej hodila Yarovi, který se nacházel již jen kousek od ní. V jediném rychlém okamžiku Yara pádlo zachytil a otočil se tváří k nepříteli. Samuraj, který ztratil všechny své výhody, se zastavil a zaujal postoj, ve kterém držel zbraň oběma rukama vysoko nad hlavou. Yara se proti němu postavil s pádlem v rukou stranou od těla v pozici, kdy člověk drží zbraň jednou či oběma rukama vysoko nad hlavou v úhlu čtyřiceti pěti stupňů. Na chvíli, která se zdála být nekonečná, stáli proti sobě oba muži nehybně jako sochy. V tom samuraj zaútočil. Yara bleskově udeřil pádlem na rukojeť samurajova meče a poslal jeho zbraň směrem vzhůru k obloze. Ve stejném momentu vyskočil nečekaně vzhůru, jako by předvídal příští samurajův úmysl. Byl to nebezpečný pokus o získání výhody, ale zdařil se. Jakmile totiž jeho protivník ztratil meč, okamžitě poklekl na jedno koleno a tasil druhý, krátký meč. Ale Yara byl nyní ve výhodě. Svou silnější nohu použil ke kopu a zasáhl samurajovu hlavu. Ten se zhroutil do písku a zoufale se snažil zvednout se k obraně, ale Yara, jenž byl do poslední chvíle pozorný, udeřil pádlem a jedinou ranou rozdrtil samuraji lebku. Opodál stojící dívka se nervózně rozhlédla, aby zjistila, zda zápas nepozoroval ještě někdo jiný. Jakmile se ujistila, že jsou skutečně sami, vyzvala Yaru, aby co nejrychleji samuraje pohřbili. Odtáhli tedy mrtvé tělo z pláže a zahrabali je pod skupinou stromů (Kurfürst, 2003). 

Ryu Ryuko Ryu Ryuko – čínsky Woo-lu Chin mistr jižní školy Chuan-fa. Pocházel z čínské šlechtické třídy z Foochow v provincii Fukien. Po jedné rebelii musel mistr se svou rodinou uprchnout v přestrojení, aby si zachránil život. Následně pracoval jako tesař, zedník dokonce jako obchodník. Když už byl dost starý, přestal s řemesly, vydělával si na živobytí výrobou a prodejem 29 bambusových košů. V té době mu byl představen Kanryo Higashionna, kterého nakonec přijal za svého žáka (URL6). Mistr Ryu Ryuko byl známý v provincii Fukien jako dobře trénovaný a neobyčejně disciplinovaný znalec bojového umění. Byl odborníkem v boji beze zbraně, stejně jako v umění dlouhého meče (Chien), širokého meče (Dao) a oštěpu (Chiang). Jeho bojové umění se později dostalo prostřednictvím Higashionna do Okinawy a vyvinulo se v Naha-te (Lind, 1991). Kanryo Higashiona psaný také jako Higaonna a nazývaný „svatý pěstního úderu“, se narodil jako čtvrté dítě v roce 1853, zemřel roku 1915. V 16 letech se začal učit čínské kempo, jelikož se učil rychle brzo byl znám jako mistr bojových umění. V listopadu 1874 ( 22 let) odjel obchodní lodí z Naha do Foochow v Číně. Po nějaké době byl představen čínskému mistru Chuanfa Ryu Ryuko, který ho po zkušební době přijal za osobního žáka. Přes den pomáhal mistrovi s výrobou a prodejem bambusových košů, a večer ho mistr učil. U mistra Ryu Ryuko zůstal 15 let. Když se vrátil do Okinawy otevřel si dojo a učil tam své vlastní pojetí vzniklé shrnutím prvků čínského Chuan-fa vnitřních škol a starého Tode. Přeformoval kata Sanchin, tím že je prováděl sevřenou pěstí, zatímco čínská varianta zdůrazňovala otevřenou ruku. Kromě toho změnil až do té doby obvyklou metodu soukromého vyučování. Říká se, že Higashionna byl první, kdo zavedl skupinové vyučování (Lind, 1991). Jeho žáci: Yoshimura Chogi, Kyoda Kohatsu, Chojun Miyagi, Gusukuma Tsunetaka, Kenwa Mabuni a další. O mistrovi je známo, že své žáky nejprve učil Unsoku ho (jedná se o pohyby těla přenesením těžiště spolu s technikou), potom 3 až 4 roky kata Sanchin, kvůli fyzické kondici žáků, aby zvládli techniku dýchání a variace napětí a uvolnění.

Goju-ryu 

Chojun Miyagi byl otec a zakladatel karate Goju-ryu, narodil se 25. 4. 1888, zemřel 8. 9. 1953. Od 11 let se učil u mistra Ryuko Aragaki. Ve 14 letech se stal žákem Kanryo Higashionny, kterému v tu dobu bylo 49 let, pod jeho vedením cvičil až do mistrovy smrti do roku 1916 - 15 let. Po té odcestoval do Číny do provincie Foochow, aby tam našel dojo Ryu Ryuko, našel jen zničenou budovu. Po návratu z Číny strávil Chojun Miyagi nějaký čas tím, že studoval kata Rokkishu, ze kterých později založil dnes v Goju-ryu známé Tensho. Zakrátko na to stanovil základní formy obou kata Gekisai dai ichi a Gekisai dai ni na pevno. Jeho nejlepší kousek jsou však Tensho – kata (Lind, 1991). V roce 1921 uskutečnil v rámci návštěvy japonského císaře na Okinawě ukázku Naha-te. Předpovídal rozvoj Naha-te nejen v Japonsku, ale i po celém světě. Pro rozšíření založil mistr Miyagi v roce 1926 ve Wakase-cho, Naha-shi, karatistický klub, jež se jmenoval Karate Research Club. Cílem toho klubu bylo, vyučovat karate z univerzálního pohledu a předávat ho dál žákům. Z tohoto důvodu se ve výuce střídali tito mistři: Chojun Miyagi (Naha-te), Choki Motobu (Shorin-ryu), Kenwa Mabuni (Shito-ryu) a Chomo Hanashiro (Shuri-te). Vedle tělesných cvičení, které se konaly na zahradě, byly v té době součástí i teoretické semináře - Mondo (= rozhovor mezi učitelem a žákem, přičemž žák pokládá otázky a mistr odpovídá). V roce 1927 navštívil Karate Research Club Jigoro Kano, který se v Japonsku seznámil s mistrem Funakoshi, a chtěl se podrobně informovat o okinawském karate. Od té doby udržoval Sensei Miyagi písemný styk s Kano, který mu později v Japonsku pomohl učinit okinawské karate známým. Research Club byl však roku 1929 rozpuštěn, protože jeho učitelé se vydali vlastními cestami (Mabuni odešel do Japonska a založil 31 Shito-ryu, které podobně jako výuka v Research Clubu obsahovalo mnohé stylové prvky) (Lind, 1991). U příležitosti korunovace císaře Hirohita v Japonsku, předváděl žák Shizato Jinan kata. Po ukázce kata se ho jeden mistr Buda zeptal, k jaké škole bojových umění patří. Shizato nedokázal odpovědět, neboť na Okinawě nebylo zvykem dávat školám jméno. Po návratu na Okinawu to řekl Miyagimu. Mistr se rozhodl pojmenovat svůj styl podle linie čínského Kempa – vznikl název Goju-ryu. V roce 1933 bylo Goju-ryu zapsáno do listin butokukai (japonská celostátní instituce pro šíření bojových umění). Chojun Miyagi odvodil název Goju Ryu z osmi pravidel tradičního čínského Kempa uvedeného v knize Bubishi. Tyto pravidla jsou: 1. Mysl je v jednotě s nebem a zemí. 2. Oběhový rytmus těla je podobný cyklu slunce a měsíce. 3. Způsob nadechování a vydechování je tvrdost a měkkost. 4. Jednej v souladu s okamžikem a změnou. 5. Techniky vyplynou když na ně nemyslíš. 6. Nohy musí postupovat a ustupovat, vzdalovat a přibližovat. 7. Očím neunikne ani nejmenší změna. 8. Uši dobře naslouchají zvukům ze všech stran. V následujících letech Miyagi utratil část svého majetku, aby cestoval po světě a prohloubil své znalosti a dovednosti bojových umění. Strávil 10 měsíců na Hawaii, kam byl pozván, aby tam představil a vyučoval karate. V roce 1936 odjel do Číny, kde studoval zen-budhizmus a Pa-kua (bojové umění, jehož základem je vyhnutí se a využití protivníkovi síly k vlastnímu prospěchu, účinkuje nepřímo a do kruhu). Ve svém nově vytvořeném systému Go-ju (tvrdě-měkký) ryu, spojil Hishionnovo Naha-te a dechové metody zen a taoismu a tím velmi vyvinuté umění výchovy ducha. Učil toto umění ve své škole v Naha a kladl velký důraz na vnitřní sílu (Ki). Zavedl oficiálně do systému kata Sanchin a Tensho, tak jak se dnes v Goju-ryu cvičí (Lind, 1991). 32 Teprve v roce 1940 dokončil Sensei Miyagi systém svého učení a uzavřel tím zcela vývoj Goju-ryu jako samostatného stylu. K tomu uvedl do systému ještě obě kata Gekisai dai ichi a Gekisai dai ni, aby se tím „tvrdá-měkká“ škola stala úplnou. Za extrémy tvrdého-měkkého směru označil ve svém stylu kata Tensho a Sanchin. V těchto letech pobýval Sensei Miyagi střídavě v Japonsku a v Okinawě, kde také vyučoval, z čehož vznikly obě důležité školy Goju-ryu. Na Okinawě byl už v této době uznáván jako jeden ze schopných mistrů karate (Lind, 1991). Během druhé světové války přišel Miyagi o svého třetího syna Jun a svého nestaršího žáka Shinzo Jinan. Po těchto událostech se stáhl z veřejného života do ústraní a nedával žádnou výuku. Po skončení druhé světové války se vrátil zpět na Okinawu, usadil se ve městě Ishikawa (URL4). V roce 1946 obnovil v Okinawě, na žádost mistrů bojových umění, výuku karate. Stal se ředitelem Okinawa Civil Association of Physical Education, dále učil na policejní škole. Dále založil dojo vedle svého domu. Z učení Miyagiho vznikly dvě hlavní linie Goju-ryu, v Japonsku a v Okinawě, které se po mistrově smrti vyvíjely samostatně. Nejvýše postavený žák Meitoku Yagi zdědil při desátém výročí Miyagiho úmrtí jeho pás . V Okinawě je Miyagi Sensei uctíván jako jeden z největších mistrů Karate-do. Lidé ho tam nazývají „Bushi Magusuku“, což znamená totéž jako „džentlmen-bojovník“. Stále znovu se o něm říká, že v sobě spojil schopnost ve dvou extrémech: k absolutní pokoře a nadlidskému výkonu. Nikdy neztratil kontrolu nad sebou samým a nikdy svého protivníka v boji nezranil. Měl sílu býka a duši svatého (Lind, 1991). 5.2 Goju-ryu Je dnes jeden ze čtyř největších japonských systémů karate s okinawským původem v Naha-te, založeno Kanryo Higashionnou. Pochází z linie Naha-te Waichinzan, druhá linie Naha-te Ason zanikla. Dále byla linie Waichinzan obohacena mistrem Miyagim v dnešní Goju-ryu. 33 Za základní kámen systému se považují styly z Chuan-fa z Číny (styl zářícího jara, boží ctitelky, bílého jestřába a Tai-chi chuan), kde mistr Kanryo Higashionna studoval. Po návratu na Okinawu učil systém, který vznikl syntézou těchto čínských stylů – Naha-te (URL8). Celkový aspekt energie dnešních Goju-stylů byl stanoven už za doby Higashionna a za Miyagiho se jen nepatrně změnil. Kata, ve kterých se tento aspekt projevuje především silným břišním dýcháním (Ibuki), obsahují odhlédnuto do formálního vzhledu principy čínského Chi-kung (Lind, 1991). Naha-te zažilo rozkvět pod vedením mistra Miyagiho, který se v Číně věnoval studiu praktik zen a Chuan-fa stylu Pa-kua. Rozpracoval a upravil formy kata Gekisai dai ichi a Gekisai dai ni, které jsou mnohem jednodušší a kratší než klasické formy, jsou používány k uvedení začátečníků do stylu. Dále vypracoval i dnešní kata Tensho, jehož základ je čínská Tao Rokishu z Tang-lang stylu jižních škol. Jméno Goju-ryu bylo poprvé mistrem Miyagim použito v roce 1929 po velké demonstraci všech bojových umění v Japonsku. Název Goju-ryu pochází z Bubishi (čínský dokument neznámého původu, kde je popsáno 8 pravidel pro cvičení bojového umění, původ filozofie bojových umění), že „všechno ve vesmíru dýchá tvrdě a měkce“. Goju-ryu znamená tvrdý-měkký. V roce 1952 bylo založeno sdružení okinawského Goju-ryu, rok na to dne 8. října 1953 mistr Chojun Miyagi zemřel. Ačkoliv mistr po sobě zanechal mnoho významných žáků, došlo po jeho smrti k rozpadu Goju-ryu, jednalo se o počátek boje mezi školami, který trvá dodnes. Okinawské Goju-ryu se přísně drží směrnic, která vydal pro cvičení karate mistr Miyagi. Zápas je z tohoto systému vyloučen, a tím se ocitá v ostrém protikladu s tendencemi, které se v Japonsku vyvinuly. (Lind, 1991) Hlavní body dle Linda (1991): - Te chikatemani – tento cvičební postup předepisuje, že tradiční kata musí být cvičena se zvláštní pozorností a nesmějí být změněna. Mistr Miyagi založil jako 34 uvedení do systému kata tohoto stylu „Fukyu-kata“, která jsou dnes cvičena v mnohých variantách i v jiných stylech. Tomu odpovídají Taikyoku-kata v Shotokan-ryu. - Bunkai – použití klasických kata, jak v celku tak i při cvičení jejich jednotlivých kombinací a technik s partnerem. Tento druh cvičení se rozšiřuje do všech oblastí yakusoku-kumite (odmítající boj). - Te tochimani – rozšířená forma Bunkai, ve které se volně rozhoduje. Odpovídá zhruba Jiyu-ippon-kumite z systému Shotokan. - Ikukumi – cvičení skutečného boje. Výše postavený se smí jen bránit, aniž by odrazil útok, zatímco partner se ho snaží opravdu a s plnou silou zasáhnout. Dnes existuje mnoho rozruchu kolem tohoto předepsaného tradičního systému mistra Miyagiho. Stejně orientovaní se semkli a snaží se prosadit svou vůli prostřednictvím silných svazů. Kromě nich existuje v Goju ještě mnoho roztříštěných směrů s velmi rozdílnými tendencemi. Miyagi Takachi (syn mistra) např. vyučuje v Tokyu styl Goju, ze kterého opět odstranil všechny Shinto principy, které do systému přijal jeho otec. Tím se nachází v ostrém protikladu k japonskému Goju-ryu (Gogen Yamaguchiho), ve kterém hraje Shinto filozofie důležitou úlohu. V USA, kde má japonské Goju-ryu WUKO velký vliv, se vyskytují nejednosti v otázce, jestli zápas nebo nikoli. Sami Yamagichiho synové, kteří dnes samostatně vyučují, jdou rozdílnými cestami. Charakteristiky typické pro Goju-ryu jsou stejné jako pro Higashionnovo Naha-te. Používají se stabilní a silové (Sanchin dachi), ale také pružné a pohyblivé postoje (Nekoashi dachi). Nožní techniky se směřují jen zřídka výš než do podbřišku. Pažní techniky, které pocházejí vždy ze stylů jižní Číny (ctitelka boží a bílý jeřáb), se skládají většinou z kulatých odzbrojených pohybů (Mawashi uke) a jsou velmi spřízněné s Čínským Wing-chun. Všechny pohyby jsou provázeny zvučným dýcháním bránicí (ibuki), které způsobuje, že tělo může odolat i těžkým útočným technikám beze škod. Mistr Miyagi zahrnul i mnohé metody indické jogy. Klíčová postavení stylu jsou Sanchin dachi, Shiko dachi a Nekoashi dachi. Každý naplňuje jednotlivý smysl, jak vzhledem k terapeutickému tak i mechanickému zřeteli: Shiko dachi směřuje na práci 35 boků v otevření, Sanchin dachi v zavření (uvolnění a napětí). Střídání obou vede dosažení dobré rovnováhy a postoje a umožňuje i přesto měkké pohyby. Nekoashi dachi se často používá jako mezipostavení pro rychlé a mrštné pohyby těla (Lind, 1991). Miyagiho následovníci na Okinawě: Seiko Higa, Eiichi Miyazato.

Goju-ryu kata Jak uvádi Lind (1991): 1. Gekisai dai ichi – základní techniky obrany a útoku na velkou vzdálenost (Chojun Miyagi) 2. Gekisai dai ni – základní techniky obrany a útoku na krátkou vzdálenost (Chojun Miyagi) Následující kata pocházejí od mistra Higashionna, a sice z doby jeho cesty do Číny. Naučil se je od Juhachira Kanken (styl 18 budhů) 3. Sanchin - ruka- korektní forma pěstního úderu, pohyb vpřed, postavení, hluboké dýchání, napětí svalů, Ki 4. Saisan, Suparinpei – silová kata (Go kata), použití technik Atemi Ostatní kata přivezl Higashiona z Číny, pocházejí z velké části z „Hakutsuru Ken“ (styl bílého jestřába), byly však v Naha-te do určité míry pozměněny. 5. Tensho – ruka – použití otevřené ruky, krátké dýchání a uvolnění svalů 6. Saifa – obranné a protiúderové techniky jednou rukou 7. Sanseru – obranné a protiúderové techniky oběma rukama 8. Seienchin, Shisochin, Seipai, Kururunfa – pružná kata (Ju kata), obsahují pět technik volnou rukou, těchto pět technik je: Atemi techniky, kloubní páka, vrhy, držící chvaty a znehybňovací techniky. 

Japonská bojová umění se dělí na budjutsu, vojenské techniky v pravém slova smyslu, a na budo, výchovné disciplíny, které vznikly s cílem zachovat některé hodnoty obsažené ve výcviku budo (Kříž,2009). Budo tak vzniklo z budjutsu tím, že se do něho včlenil pokrokový humanistický duch. Odbourala se také výlučnost bojových umění, protože budo byla přístupna komukoli (v kontrastu k budjutsu dříve dostupnému pouze stavu samurajů). Vývoj budjutsu trval řadu století a jednotlivá umění byla poměrně hluboce rozpracována. Pokud se i karate mělo v Japonsku rozšířit, bylo nutné přiblížit se tomuto dědictví a převzít z něj řadu pozitivních kvalit. Za všechny lze jmenovat alespoň etiketu, úbor k provozování, názvosloví atd. Podstatným rysem bylo rozšíření názvu z karate na karatedo, čímž se přiblížilo takovým bojovým umění, jako bylo již existující kendo („cesta meče“), judo („jemná cesta“), kjudo („cesta luku“) a jiná. Důležitější však bylo, aby se karatedo s těmito uměními shodovalo i svou podstatou. Sám znak do vyjadřuje cestu ke zdokonalování jedince a je totožný s čínským termínem tao. Ozančuje snahu každého, kdo následuje cestu, být neustále lepší než dříve, a to po stránce technické, morální i sociální. Znamená to nejen všestranně se rozvíjet, ale také usilovat o sjednocení těla a ducha za účelem koordinované akce. Změna termínu z karate na kartedo však nenastala okamžitě. Tento termín byl poprvé použit v roce 1929 v dojo univerzity Keio, ačkoliv obecněji byl přijat až kolem roku 1934. Přes určitou kritiku některých mistrů z Okinawy nakonec všichni tento termín přijali a začali jej používat (Fojtík, 2001). Karatedo bylo jedinou výjimkou ze zákazu bojových umění po druhé světové válce. Mnoho okupujících příslušníků amerických jednotek se v Japonsku dostávali s karatedo do kontaktu, nebylo výjimkou, že získali i mistrovské stupně. Po návratu do vlasti začali toto bojové umění vyučovat. USA a další svět První záznam karate učitele cestující do USA bylo, když Kentsu Yabu jel do Los Angeles na pozvání svého syna. Je nejasné, zda Yabu učil nebo předváděl nějaké ukázky v této době. Avšak Yabu se vrátil zpět po 7 letech a převáděl zde na základní škole v tzv. malém Tokiu. Na své cestě zpět na Okinawu se zastavil na Havaji, kde pobyl jen krátký čas. V roce 1934 Yokokujihosha (tisková agentura) pozvala Miyagiho, aby přijel a předvedl ukázky na Havaji. V roce 1939 se Miyagi vrátil na Havaj a učil zde několik let. Po 2. Světové válce v roce 1953 (červen) USAF pozvaly japonské mistry bojového umění, aby předvedli ukázky ve státech. Přijeli tri karatisté, a to:Isao Obata, Toshio Watanabe a Hidetaka Nishiyama. Tři měsíce zde pobývali a předváděli ukázky. Tsutomu Oshima později emigroval do USA. V roce 1955 se usadil v Kalifornii a začal vyučovat. Byl to první zaznamenaný případ výuky karate v USA. Dále to pak byli učitelé: Masami Tsuruoka (1957, Kanada, Toronto), Yoshiaki Ajari (1957, San Francisco), Hirokazu Kanazawa (1960, Havaj), Teruyuki Okazaki (1960, Philadelphie), Tekayuki Mikami (1960, Louisiana, Metairie), Hidetaka Nishiyama (1961, Los Angeles), Seijiro Koyama (1965, Arizona), Katsuya Kisaka (1965, Trenton) (Gyuris, 2003). V roce 1965 byla založena Evropská unie karate (EKU) i Evropská organizace karate (AEKF). O dva roky později (v roce 1967) se konalo 1. Mistrovství Evropy v karate. Celosvětová unie organizací karate (WUKO) vznikla roku 1970. V roce 1993 pak došlo v Alžíru, na základě doporučení Mezinárodního olympijského výboru (IOC), spojení WUKO a ITKF (Mezinárodní organizace karate) k vytvoření nové organizace WKF (World Karate Federation – Světová organizace karate). Důvodem byla skutečnost, že karatedó mohlo usilovat o zařazení do programu olympijských her pouze za předpokladu, že bude mít jednotnou řídící organizaci (Fojtík, 2001).

Karate v Československu Již v roce 1952 začali mistři Ju Jitsu Ing. Veselý a Ing. Špička používat některé prvky z karate ve svém kroužku sebeobrany. V roce 1960 v knize pana A. A. Lebedy - Základy judo se píše také o Atemi-waza (úderové technice). Je to jedna ze základních technik judo, které se nesmí používat ve sportovním zápase judo. Používá se výhradně v sebeobraně. Sportovně je těchto prvků užíváno v karate. To je první zmínka o karate jako sportovní disciplíně. V roce 1962 proběhl první kurs karate, který byl zahájen v oddílu judo v TJ Slovan Čs. Státní film Praha. První oddíl karate vznikl na stejném místě a své zázemí našel v tělocvičně školy na Zatlance v Praze 5. Zde se vyškolili první instruktoři karate. Roku 1963 se Ing. Jindřich Novák a Ing. Ivan Špička zasadili o založení tzv. subkomise pro přidružené sporty při sekci judo v Praze. Do subkomise patřilo např. karate, aikido, sebeobrana a jiné. Průkopníci Ing. Jindřich Novák a Ing. Ivan Špička postupně vydali několik publikací, příruček, psali do denního tisku. Také organizovali první náborové kurzy karate. Tito pánové se zasloužili o první výcvik karate, který vedl k dalšímu rozvoji karate jako sportovní disciplíny na našem území. Evropská unie karate (1965), která mezi sebe sdružuje část svazů karate některých států západní Evropy. Díky současné politické situace ČSSR není členem. Roku 1966 jsou vydána první skripta s názvem Karate. Autoři jsou pánové J. Novák & I. Špička. V nakladatelství Olympia v roce 1969 vychází první brožura s názvem Karate. Autory jsou opět pánové Jindřich Novák a Ivan Špička. Kvůli velkému zájmu o karate v ČSSR bylo v následujícím zařazeno do tělovýchovného systému ČSTV. V dubnu byla ustavena Komise karate Československého svazu judo České tělovýchovné organizace. V říjnu je schválená koncepce rozvoje karate a oficiální školou se stal styl Shotokan. František a Miloslav Kolářové spolu s profesorem Vladimírem Belfínem zakládají největší oddíl karate – TJ Slavia FEL Praha. Mezi další členy patří např. Jiří Fuchs, Jiří Tvrdík, Ivan Vlček, Josef Zvěřina. Od 1. ledna 1971 platí nový zkušební řád. V historii karate v ČR – po vytvoření základny karate ve Slávii FEL Praha – dalším stupněm rozvoje bylo vyškolení instruktorů karate, kteří zajišťovali jeho další šíření po celém území. Jsou vyškolení první instruktoři karate: František Čurda, Januš Gruzdz, Ing. František Kolář, Ing. 39 Miloslav Kolář, Ing. Jindřich Novák, Pavel Král, Jiří Tvrdík, Miroslav Wohlštát, Josef Zvěřina. Do čela české Komise karate se v roce 1972 dostává Ing. Milan Šimon, vynikající organizátor. Jeho hlavní činností bylo pořádání školení, seminářů a soutěží, další rozvoj karate v krajích a zajišťování financí. Díky vynikajících organizačních schopností je zajištěna výroba kimon, chráničů a odznaků. V karate nastává nevídaný rozmach i mimo Prahu. Bylo registrováno 11 oddílů karate, cca 400 členů, 115 technických stupňů. Ke konci října proběhlo soustředění českých karatistů v Klánovicích, které bylo vedené zahraničními instruktory. V tomto roce, proběhlo 2. prosince I. turnaj v sestavách Kata-Shiai. Roku 1973 bylo registrováno 14 oddílů karate, cca 800 členů, 292 technických stupňů, 11 zkušební komisařů. V tomto roce byli karatisté poprvé zastoupeni ve federálním, v národním a v krajských tělovýchovných orgánech (svazech judo). Tím pádem bylo zahájeno vytváření krajských orgánů, komisí karate a současně byl tak vytvořen základ pro vytvoření federálního orgánu karate (se zahájením spolupráce se slovenskými karatisty) s následnou změnou názvu svazu na Svaz judo a karate v následujícím roce. V květnu se koná konference krajských svazů judo, za účasti delegátů karate. V září je pořádána konference Svazu judo České tělovýchovné organizace, účast delegátů karate. V říjnu se koná konference Československého svazu judo opět za účasti delegátů karate. Od roku 1974 se koná každý rok Mistrovství ČSR jednotlivců – formou jednorázového turnaje. Mistrovství ČSR družstev – Národní liga karate je jako dlouhodobá soutěž. Kromě mistrovských turnajů, jsou pořádány soutěže k významným událostem. Tyto výsledky provedena jsou postupně započítána do celoroční soutěže jednotlivců Velké ceny ČSR. Byla změna názvu svazu na Svaz judo a karate. Byla přijata směrnice pro udělování výkonnostních tříd v karate a obecná část zkušebního řádu. Koncem roku počet karatistů stoupl na 1000 členů. V tomto roce byl ustanoven první celorepublikový orgán karate, který byl rozhodujícím faktorem pro další rozvoj karate v celé ČSSR. Dne 20. listopadu za spolupráce se slovenskou protistranou tak vznikla „federální komise karate“. Komise KARATE Československého svazu JUDO a KARATE, jejíž členové byli: Ing. Vladimír Kopinič (předseda), Ing. Milan Šimon (místopředseda), Ing. Ladislav Klementis (tajemník), Jaroslav Kulhavý (sportovně-technický úsek), Ivan Vlček (mezinárodní pracovník), František Šebej (učebně-metodický úsek), Ing. Josef 40 Šimkovič (politicko-výchovný a disciplinární úsek). V tělocvičně na Strahově, se pořádala první ročník poháru Shotokan 1975, pořádá ho TJ Slávia FEL Praha. Turnaje se účastnilo 43 závodníků z celé republiky (URL10). Seznam oddílů karate v ČSSR (URL10): ČSR: Slávia FEL Praha, Rudá hvězda Praha, Uhelné sklady Praha, Baník Praha, Tatra Smíchov Praha, Slavoj Stará Boleslav, Lokomotiva Žatec, Stadión KDPM Ústí nad Labem, Slávia VŠPF Ústí nad Labem, Sokol Rochlice Liberec, Rudá hvězda Litoměřice, MEZ Mohelnice, Sokol Skvrňany Plzeň, Rudá hvězda Plzeň, Prazdroj Plzeň, Stadión KDPM České Budějovice, Karate České Budějovice, Baník Důl Gottwald Horní Suchá, Rudá hvězda Olomouc, Stavební podnik Brno, Dukla VAAZ Brno. SSR: Slávia Ekonóm Bratislava, Slávia SVST Bratislava, Slávia Medik Bratislava, Slávia Prírodovedec Bratislava, Slávia Filozof Bratislava, Lokomotiva Bratislava, BAZ Bratislava, Rapid Bratislava, Slovan Starý Háj Bratislava, Karpatija Bratislava, Lokomotiva Topoľčany, Slávia VŠP Nitra, Záhoran Senica nad Myjavou, Slávia Ekonóm Trenčín, Duslo Šala, Slávia VŠLT Zvolen, Lokomotiva Bučina Zvolen, Strojár SPŠSD Zvolen, ZSNP Žiar nad Hronom, Smrečina Banská Bystrica, ZŠT Lučenec, Dukla Žilina, Slávia Čadca, Slovan Solivar Prešov, VSŽ Košice, Slávia VŠV Kočice. V roce 1975 zavedeny nové průkazy karate. V tomto roce byly poprvé uspořádány krajské přebory, které sloužily jako základ postupového klíče až na mistrovství ČSSR. Od tohoto roku se konaly každý rok. Začátkem prosince se v Praze uskutečnilo první Mistrovství ČSSR v karate – ve váhových kategoriích. 8. listopadu proběhl první ročník Velké ceny Ústí nad Labem, který se stal tradiční soutěží uspořádanou každým rokem. V roce 1976 se v Klánovicích uskutečnilo první školení rozhodčích II. třídy a první školení trenérů II. třídy. Jedni z prvních trenérů II. třídy v karate byl K. Kočička, J. Fuchs, J. Kulhavý, J. Pytlík, J. Tvrdík, P. Dočekal, P. Skovajsa, S. Rachmy, I. Vlček, J. Zvěřina. Vycházejí ZPRÁVY KARATE. Mezi tradiční soutěže se zapsal také Moravský 41 pohár v Havířově. Další prestižní závody byly tzv. Velké ceny (České Budějovice, Praha, Brno, Ústí nad Labem) 13. listopadu se ve sportovní hale Slavie IPS koná II. ročník - Pohár Bohemia v karate. Roku 1977se soutěže rozdělily na postupové a nepostupové. Mezi postupové se řadily Krajské přebory, Přebor ČR a následně mistrovství ČSSR konané v Praze ve dnech 10 a 11. prosince. Mezi nepostupové soutěže se zařadily Národní liga karate, Velké ceny (Praha, Brno, Ústí nad Labem), II. ročník Moravského poháru (Havířov), Velká cena Bratislavy a III. ročník o pohár Bohemia. Od následujícího roku tedy 1978 se již ustálil a byl nastartován fungující systém. Patří sem školení a doškolování trenérů a rozhodčích různých tříd. Pořádání soutěží od oddílových přeborů až po Mistrovství ČSSR. A mnoho nepostupových soutěží jednotlivců a i družstev. Za zmínku stojí mistrovství ČSSR konané v Bratislavě 19. prosince. Byla podána přihláška na vstup do Evropské unie karate. V roce 1979 se stal předsedou národní karatistické komise Ing. Jiří Tvrdík. Roku 1983 došlo k rozdělení Svazu judo a karate a vznikl tak samostatný Svaz karate. Na XIII. Československé universiádě v Liberci (1985) bylo prezentováno karate. Roku 1991 se datuje vznik České Unie Shotokan. Na Slovensku se upořádal již 15. ročník Velké ceny. Roku 1992 na pozvání přicestoval mistr Leo Lipinski, prezident Goju Ryu Karate Do Seiwakai z Velké Británie. Pod jeho vedením proběhly dva semináře v Bratislavě a Nitře. Bratislava také hostila „Kanadské Tornádo“. Kanadský rodák Jean Frenette, v rámci přehlídku Budo Gala 1992 pro zájemce připravil seminář karate San Ku Do. 7. až 9. května 1993 hostila Praha - 28. ročník mistrovství Evropy. Od tohoto roku začal spolupracovat mistr Hideo Ochi se svazem karate. V roce 1994 na konaný seminář souborného cvičení kata, přicestoval na pozvání na Slovensko – italský mistr Mirio Mannini. Koná se jubilejní 20. ročník – BOHEMIA CUP v karate. 22. ročník ME juniorů a kadetu se uskutečnil začátkem února v Bratislavě. MUDr. Martin Čulen se stal členem řídícího výboru světové federace karate (FMK). V tomto roce byl založen Český Svaz Goju Ryu (ČSKGr). Světová organizace WSKA (World Shotokan Karate Association) roku 1995 přijala ČR za svého řádného člena. V tomto roce byl založen Český svaz karate JKA. V následujícím roce přicestoval na seminář zaměřený na zápas – kumite, Antonio Oliva Seba. V roce 1997 do Bratislavy přicestoval člen technické komise WKF – Minobu Miki. Do České republiky přicestoval Ken Johnson 42 (5. Dan) – 6x mistr Evropy v Kumite a vítěz turnaje Japanese Open Kumite. Následující rok byl proveden průzkum, kde bylo zjištěno, že se do tohoto roku (1998) věnovalo bojovým uměním kolem 70.000 mladých lidí. Z toho přibližně 25.000 bylo karatistů. Jihomoravská metropole Brno hostilo nejen MČR v Goju ryu karate, ale také ME mládeže. Do Brna také přijíždí z Kalifornie shihan Kenneth Funakoshi (8. Dan), který ČR v minulosti již dvakrát navštívil. V roce 1999 Mladá Boleslav hostila MČR Shikon Budokai. V Praze se uskutečnil seminář v Kyokushinkai karate. Do Brna přijíždí mistr Hidetaka Nishiyama (9. Dan), přímý žák Gichina Funakoshiho. Praha se v roce 2001 stala pořádajícím městem mistrovství světa (WSKA), na šampionát přijelo 260 závodníků z 19 států. 36. V tomto roce vznikla ČAOGK (Česka Asociace Okinawan Goju ryu Karate-do). V únoru 2002 přijel do ČR shihan Hideo Ochi. Jeho návštěvy vždy na začátku roku se staly tradice karate JKA. Dle průzkumu karate JKA v roce 2001 praktikovalo přibližně 5.700 členů. Ve dnech 22. -24. října se v Bratislavě konal seminář s mistry Goju Ryu. Na pozvání přijel Shuji Tasaki (8. Dan), Seiji Fujiwari (8. Dan) a mistr Leo Lipinski (7. Dan). V roce 2003 se konal již 8. ročník Gichin Cup. Uskutečnil se seminář Shorin Ryu karate, který vedl mistr Oscar Higa (8. Dan). V roce 2004 si 100 delegátů Českého Svazu Karate ze 190 klubů, zvolili nového prezidenta ČSKe. Do čela byl zvolen Ing. Jiří Boček. Na pozvání přicestoval mistr Oscar Higa (9. Dan) Shorin-Ryu Karate Do Kyudokan. Do České Lípy zavítal shihan Kenneth Funakoshi (9. Dan). ČOKK (Česká Organizace Kyokushinkai Karate) uspořádala seminář pod vedením zahraničních mistrů – Katsuhito Gorai (5. Dan) a Hitoshi Kiyama (3. Dan). Strakonice se stali centrem setkání všech příznivců světové organizace SKIF (Shotokan Karate-do International Federation). Skoro 300 účastníků se mohlo při cvičení setkat s legendou karate – Kancho Hirokazu Kanazawa (10. Dan). Mistrovství Evropy zavítalo do Prahy, tentokrát sportovní podnik řídila organizace tradičního karate Fudokan-Shotokan. V roce 2005 proběhlo v Jablonci nad Nisou školení kumite - reprezentace ČSKe. Celou stáž vedl mistr Antonio Oliva Seba ze Španělska. Historicky první seminář Wado ryu karate se uskutečnil pod vedením mistra Antony Heapa (7. Dan). Do Strakonic přijel na pozvání již po druhé na mezinárodní seminář organizace SKIF Kancho Kanazawa a jeho syn Nobuaki Kanazawa (5. Dan). Při návštěvě Japonska 43 v roce 2007 obdržel prezident republiky Václav Klaus čestný titul 8. Dan v karate, který mu předal Kancho Hirokazu Kanazawa. 

Goju-ryu v Československu Karate Goju ryu se na území bývalého Československa dostalo díky několika karatistům, které na Slovensku v Bratislavě vedl od roku 1971 mistr Takeji Ogawa. Obrovský rozmach Goju ryu na Slovensku znamenal i jeho počátky v České republice, kdy studenti nebo vojáci ze Slovenska pobývající dočasně v ČR založili oddíly Goju ryu nejdříve u vojenských útvarů, popř. Vysokých školách a následně samostatné i když malé sportovní kluby.

Tradiční karate jak uvádí Česká unie tradičního karate, je tradiční karate je staré bojové umění beze zbraně, které sloužilo jako účinná sebeobrana v Japonsku v dobách, kdy boj o svůj život byl každodenní realitou a nošení zbraní bylo zakázáno. Při správném studiu principu karate jsou jeho studenti schopni využít maximálně možnosti svého těla a vytvořit tak silnou a účinnou techniku, kterou při správném načasování a umístění zneškodní soupeře. Tradiční karate je velmi vysokou naukou boje jako cesty vnitřního sebepoznávání. Jejím úkolem je přinést cvičencům klid, životní radost a sebedůvěru v jejich běžném životě, a to na všech rovinách. Vynikat v tělocvičně a přitom v běžném životě bezradně propadat depresím, stresům, nesnášenlivosti a nepozornosti znamená míjet pravý smysl učení. Tradiční karate nechce ukázat, kdo je lepší a kdo horší, ale to, že cvičit mohou opravdu všichni. Cvičit neznamená pěstovat agresivitu ani vlastní ego, bojové umění je umění zdvořilosti, zdvořilosti k sobě samému, ke svým možnostem, k těm i k tomu, co nás obklopuje. Tradiční karate je metoda dávající nám možnost ovlivnit celý svůj život, vnímat své pokroky skrze každodennost, není to forma, kterou si na sebe můžete obléknout a později ji odložit v šatně vašeho Dojo. Technika tradičního karate je založena na používání těla jako celku (synchronizace dechu, kontrakce a uvolnění svalů, dynamiky těla), raději než spoléhání se na sílu svalů rukou a nohou. V aplikaci je důležitá strategie a načasování, zkombinovány se silnou myšlenkou a odhodláním bojovat - bojovým duchem. Při tréninku se učíte spíše využívat volného místa v soupeřově akci, než odporovat jeho síle. Cvičenec rozvíjí sebedůvěru, stabilní emoce a jasné rozhodování tak, že tělo bude reagovat přirozeně na jakýkoliv podnět - útok. Cvičení tradičního karate nevyžaduje žádné extrémní fyzické nároky ani příslušnost k nějaké filosofické, náboženské, majetkové či politické skupině. Samotná podstata reality stojí mimo vlastnictví jakékoliv organizace, skupiny či sekty, a je proto na zodpovědnosti každé lidské bytosti, jak řídí svůj život. Cvičit může každý, kdo má čas a chuť. Každý si volí, jak často bude chodit a kolik úsilí a srdce vloží do cvičení. Ať už je to tvůj hluboký zájem, sebeobrana anebo jen potřeba fyzického pohybu a relaxace po náročné práci, co tě přivedlo ke cvičení, vše má svoji hodnotu. Využijeme-li nástrojů, které tradiční karate nabízí, velikost útočníka se stává do určité míry relativní. Karate se proto může věnovat každý, bez ohledu na pohlaví, věk a fyzické schopnosti. Tradiční karate vyžaduje tvrdý a dlouhý trénink. Neexistují krátké a snadné cesty. Sportovní karate Podle Jakhel (1992) je technicko-taktický cíl karate jako sportu je způsobilost pro účast ve sportovních soutěžích. Jedná se o srovnání pohotovosti k boji, přičemž se protivníci vzájemně šetří. Z toho vyplývá, že soubor bojových technik a taktik, který máme k dispozici, ve sportovním zápase v karate je mnohem omezenější a zároveň více specializovaný, než v opravdovém zápase. Je známo, že všeobsahující definice sportu způsobuje potíže. Kde se stačí opřít o zjištění, že jako sport lze označit pravidelné, na výkon zaměřené, tělesné cvičení, které je společensky zavedené a všeobecně řízené a v nejširším smyslu má tyto znaky: - Prvek připravenosti k soutěži, t. j. snaha o srovnání sil a dovednosti - Úsilí o měřitelné a co nejlepší výsledky - Úsilí ekonomizaci a racionalizaci námahy s cílem co největšího zdokonalení - Úsilí o objevení nových cest a možností pro dosažení tohoto cíle - Úsilí o všeobecné zlepšení a připravenost těla s ohledem na dovednost, rychlost, sílu a vytrvalost - Úsilí o zachování zdraví - Úsilí o upevnění kladných charakterových vlastností, sebevědomí a osobní celistvost Karate jako jedno z mnohých válečných umění historického původu – všimněme výstižného anglického výrazu martial Arts (válečné umění) – mohlo dosáhnout své dnešní popularity a rozšíření jen na základě určitého stupně zesportovnění. Ve válce nebo ve vážných případech, kdy jde o život a smrt, je způsob boje podstatně jiný, než boj ve sportovním zápase. Sportovní zápas probíhá zásadně takovým způsobem, aby zůstalo zachováno fyzické a psychické zdraví obou účastníků.

Použitá literatura 1. KŘÍŽ, M. Přeměny Okinawského karate po příchodu na japonské ostrovy. Bakalářská práce, Praha : FTVS, 2009. 2. WEINMANN, W. Lexikon bojových sportů : od aikida k zenu. Praha : Naše vojsko, 2005. 157 s. ISBN 80-206-0613-0 3. FOJTÍK, I. Budó : Moderní japonská bojová umění, Praha : Naše vojsko, 2001. 191 s. ISBN 80-206-0578-9 4. FOJTÍK, I. Budžicu - Japonská bojová umění, Praha : Naše Vojsko, 1993. s. 175. ISBN 80-206-0166-X 5. LIND, W. Tradice KARATE : Mistři a styly tradičního bojového umění z Okinawy, Číny a Japonska, Brno : Comenius, 1996. 158 s. 6. MCCARTHY, P. Bubiši : Bible karate, Bratislava : CAD PRESS, 1995. 284 s. ISBN 80-88969-26-3 7. GYURIS, J. Karatedó : Techniky historie-filozofie, Praha : NAŠE VOJSKO, 2003. 160 s. ISBN 80-206-0679-3. 8. KURFÜRST, Z. Mistři karate : Příběhy a osudy, Adamov : Temple, 2003. 134 s. ISBN 80-86719-02-2 9. VÁGNER, M. K teorii boje zblízka. 1. Vydání, Praha : Karolinum, 2008. 177 s. ISBN 978-80-246-1476-2 10. LUDWIG, D. Okinawské karate : kata a praktické použití, Adamov : Temple, 2003. 101 s. ISBN 80-86719-00-6 11. JAKHEL, R. Moderní sportovní karate : Základní techniky a taktiky, Svitavy : Nakladatelství a vydavatelství LUPA, 1992. 135 s. ISBN 80-901435-0-4 12. NAKAJAMA, M. Dynamické karate, Praha : Naše vojsko, 1994. 302 s. ISBN 80-206-0408-1 51 13. LEBEDA, A.A. Základy judo. 1. Vyd., Praha : Sportovní a turuistické nakladatelství, 1960. 304 s. Internetové zdroje URL1:[cit. 2011-07-02] URL2: [cit. 2011-06-30] URL3: [cit. 2011-06-28] URL4: [cit. 2011-06-24] URL5: [cit. 2011-07-23] URL6: [cit. 2011-05-24] URL7: [cit. 2011-05-25] URL8:[cit. 2011-06-28] URL9: [cit. 2011-07-25] URL10: [cit. 2011-07-25] URL11: [cit. 2011-07-25] URL12: [cit. 2011-07-24]

WING CHUN

(UNIQUE CONCEPT OF STREET FIGHTING WITHIN SOTHERN CHINESE MARTIAL ARTS)

History[edit]

Main article: History of Wing Chun

The earliest known mentions of Wing Chun date to the period of Red Boat Opera (late 1800s).

The common legend as told by Yip Man^[4] involves the young woman named Yim Wing-chun during the period after the destruction by the Qing government of the Southern Shaolin and its associated temples.

Having rebuffed the local warlord's marriage offer, Yim Wing-Chun said she'd reconsider the proposal if he could beat her in a fight. She soon crossed paths with a Buddhist nun named Ng Mui, who was one of the Shaolin Sect survivors, and asked the nun to teach her to fight. According to legend, Ng Mui taught Yim Wing-Chun a new system of martial art that had been inspired by the nun's observations of a confrontation between a Snake and a Crane. This then-still nameless style enabled Yim Wing-Chun to beat the warlord in a one-on-one fight. Yim Wing-Chun thereafter married Leung Bok-Chau and taught him the style, which was later named after her.

Since the system was developed during the Shaolin and Ming resistance to the Qing Dynasty, many legends, including the story of Yim Wing-Chun, were spread regarding the creation of Wing Chun in order to confuse enemies. This is often given as a reason to explain the difficulty in accurately determining the creator or creators of Wing Chun.^[5]

Lexicology[edit]

Wing Chun is the most common romanization, from the Cantonese pronunciation (simplified Chinese: 咏春; traditional Chinese: 詠春; Cantonese Yale: Wing⁶ Cheun¹; pinyin: Yǒng Chūn; literally: "Spring Chant"). It is also romanized as Ving Tsun or Wing Tsun, and sometimes the characters are substituted with a homonym 永春 (Cantonese Yale: Wing⁶ Cheun¹; literally: "Eternal Spring"). Even though it could be considered a linguistically erroneous romanization at least from English-speaking countries perspective, especially in Finland,^[6][7][8] Germany^[9][10][11] and Turkey^[12] (and as a commonplace term in some other countries such as Austria,^[13] Bulgaria,^[14] Italy,^[15][16][17] Slovakia^[18]).

The alternative characters 永春 "eternal spring" are also associated with some other southern Chinese martial arts, including Weng Chun Kung Fu and Yong Chun.^[19][20]

Philosophy

One who excels as a warrior does not appear formidable.

One who excels in fighting is never aroused in anger.

One who excels in defeating their enemy does not join issues.

One who excels in employing others humbles themself before them.

This is the virtue of non-contention and matching the sublimity of heaven.^[21]

Characteristics

Positioning

Many Wing Chun lineages emphasize fighting on the outside of the opponent rather than facing them head on. Such a position could be described as standing at an angle where the Wing Chun practitioner can strike with both their arms, while their opponent can only strike with one of their own arms due to poor positioning. This is often referred to as "taking the blindside" or "fighting on the outside gate".

Balance, structure, and stance

Some Wing Chun practitioners believe that the person with better body structure will win. A correct Wing Chun stance is like a piece of bamboo, firm but flexible, rooted but yielding. This structure is used to either deflect external forces or redirect them.^{[citation needed]}

Balance is related to structure because a well-balanced body recovers more quickly from stalled attacks and structure is maintained. Wing Chun trains the awareness of one's own body movement derived from muscular, tendon, and articular sources. Performing Wing Chun's forms such as Chum Kiu or the Wooden Dummy^[22] form greatly improve proprioception. Wing Chun favours a high, narrow stance with the elbows kept close to the body. Within the stance, arms are generally positioned across the vitals of the centerline with hands in a vertical wu sau^[23] position to readily placed block fast moving blows to one's vital striking points down the centerline of the body--neck, chest, belly and groin. Shifting or turning within a stance is carried out variantly on the heels, balls, or middle (K1 or Kidney 1 point) of the foot depending on lineage. All attacks and counter-attacks are initiated from this firm, stable base. Wing Chun rarely compromises structure for more powerful attacks because this is believed to create defensive openings which may be exploited. As described more below, some Wing Chun styles discourage use high kicks which open one's groin to counter-attack to the groin. Structure is viewed as important, not only for reasons of defense, but also for attack. When the practitioner is effectively "rooted", or aligned so as to be braced against the ground, the force of the hit is believed to be far more devastating. Additionally, the practice of "settling" one's opponent to brace them more effectively against the ground aids in delivering as much force as possible to them.^[24][25]

Relaxation

Softness (via relaxation) and performing techniques in a relaxed manner, is fundamental to Wing Chun.

• Tension reduces punching speed and power. Muscles act in pairs in opposition to each other (e.g. biceps and triceps). If the arm is tensed, maximum punching speed cannot be achieved as the biceps will be opposing the extension of the arm. In Wing Chun, the arm should be relaxed before beginning the punching motion.
• Unnecessary muscle tension wastes energy and causes fatigue.
• Tense, stiff arms are less fluid and sensitive during trapping and Chi Sau.
• A tense, stiff limb provides an easy handle for an opponent to push or pull with, whereas a relaxed limb provides an opponent less to work with.
• A relaxed, but focused, limb affords the ability to feel "holes" or weaknesses in the opponent's structure (see Sensitivity section). With the correct forwarding these "holes" grant a path into attacking the opponent.
• Muscular struggle reduces a fight to who is stronger. Minimum brute strength in all movement becomes an equalizer in uneven strength confrontations. This is very much in the spirit of the tale of Ng Mui.

Centerline

Centerline.

While the existence of a "central axis" concept is unified in Wing Chun, the interpretation of the centerline concept itself is not. Many variations exist, with some lineages defining anywhere from a single "centerline" to multiple lines of interaction and definition. Traditionally the centerline is considered to be the vertical axis from the top of a human's head to the groin. The human body's prime striking targets are considered to be on or near this line, including eyes, nose, throat, solar plexus, stomach, pelvis and groin.

Wing Chun techniques are generally "closed", with the limbs drawn in to protect the central area and also to maintain balance. In most circumstances, the hands do not move beyond the vertical circle that is described by swinging the arms in front, with the hands crossed at the wrists. To reach outside this area, footwork is used. A large emphasis and time investment in training Chi Sau exercise emphasizes positioning to dominate this centerline. The stance and guard all point at or through the center to concentrate physical and mental intent of the entire body to the one target.

Wing Chun practitioners attack within this central area to transmit force more effectively, since it targets the "core center" (or "mother line", another center defined in some lineages and referring to the vertical axis of the human body where the center of gravity lies). For example, striking an opponent's shoulder will twist the body, dispelling some of the force and weakening the strike, as well as compromising the striker's position. Striking closer to the center transmits more force directly into the body.

Punches

Due to the emphasis on the centerline, the straight punch (straight left / straight right) is the most common strike in Wing Chun. However, the principle of simultaneous attack and defense (simplified Chinese: 连消带打; traditional Chinese: 連消帶打; Cantonese Yale: lìhn sīu daai dá; literally: "linking cancel and attack") suggests that all blocking movements should be accompanied with a simultaneous strike when possible. This allows for the opponent to be put on the defensive faster, and thus allowing the Wing Chun practitioner to defeat the opponent quicker by countering as soon as possible (ideally on the opponents first strike). Other explicit examples of punches can be found in the Chum Kiu and Biu Ji forms (both uppercut and hook punches), although these punches may appear to be superficially different they are simply the result of the punch beginning from a different origin position while following the same fundamental idea, to punch in a straight line following the shortest distance between the fist and the opponent.

The punch is the most basic and fundamental in Wing Chun and is usually thrown with the elbow down and in front of the body. Depending on the lineage, the fist is held anywhere from vertical to horizontal (palm side up). The contact points also vary from the top two knuckles, to the middle two knuckles, to the bottom three knuckles. Punches do not turn at the wrist as a primal directive is economy of motion and this would create two distinct motions for a single movement.

When executing the punch, one must relax and not use the shoulders or activate the trapezius muscles. The punch comes from the center, Kyun Yau Sam Faat (simplified Chinese: 拳由心发; traditional Chinese: 拳由心發; Cantonese Yale: kyùhn yàuh sām faat; literally: "punch starts from the heart"). This maxim (punching from the centre of the chest) is used primarily in training, however in application the punch can originate from any location.

Wing Chun primarily encourages using both "low elbow power" (power generated from thrusting the arm forward viciously at the target while keeping the elbows pointed down), along with "hip power" (power generated from a quick "rotation" of the hips). The combination of these two methods of power generation results in a powerful strike

Wing Chun favors the vertical punch for several reasons:

• Directness. The punch is not "loaded" by pulling the elbow behind the body. The punch travels straight towards the target from the guard position (hands are held in front of the chest).
• Protection. The elbow is kept low to cover the front midsection of the body. It is more difficult for an opponent to execute an elbow lock/break when the elbow occupies this position. This aids in generating power by use of the entire body structure rather than only the arm to strike. Also with the elbow down, it offers less opening for the body to be attacked while the forearm and punch intercept space towards the head and upper body.
• Strength and Impact. Wing Chun practitioners believe that because the elbow is behind the fist during the strike, it is thereby supported by the strength of the entire body rather than just a swinging fist, and therefore has more impact. A common analogy is a baseball bat being swung at someone's head (a round-house punch), as opposed to the butt end of the bat being thrust forward into the opponent's face (wing chun punch), which would cause far more damage than a glancing hit and is not as easy to evade. Many skilled practitioners pride themselves on being able to generate "short power" or large amount of power in a short space. A common demonstration of this is the "one-inch punch", a punch that starts only an inch away from the target yet delivers an explosive amount of force. This is a principle example of a coiled strike in which multiple abdominal muscles can contribute to the punching power while being imperceptible to the attacker. It is a common misconception that "one-inch punches" utilize a snapping of the wrist.
• Alignment & Structure. Because of Wing Chun's usage of stance, the vertical punch is thus more suitable. The limb directly in front of the chest, elbow down, vertical nature of the punch coupled with a snap twisting of the waist requires a practitioner's body to naturally untwist or release before the rebound of the punch. This effectively demonstrates an understanding of the equal and opposite force reactions attributed to Newtonian Physics. This is a desirable trait to a Wing Chun practitioner because it promotes the use of the entire body structure to generate power and prevents wrist injury or being pushed away by the high degree of forward power being reflected.

Kicks

Kicks can be explicitly found in the Chum Kiu and Muk Jong forms, though some have made interpretations of small leg movements in the Siu Nim Tau and Biu Ji to contain information on kicking as well. Depending on lineage, a beginner is often introduced to basic kicking before learning the appropriate form. Traditionally, kicks are kept below the waist. This is characteristic of southern Chinese martial arts, in contrast to northern systems which utilize many high kicks.

Kicks in Wing Chun are mostly directed at the lower half of the body. Wing Chun kicks are designed to knock an opponent off balance, break their leg, or to bring an opponent on their knees; a smart strategy to level the playing field somewhat for a smaller person fighting off a larger, stronger attacker.

Variations on a front kick are performed striking with the heel. The body may be square and the knee and foot are vertical on contact (Chum Kiu), or a pivot may be involved with the foot and knee on a plane at an angle (Muk Jong). At short distances this can become a knee. A roundhouse kick is performed striking with the shin in a similar manner to the Muay Thai version with most of the power coming from the body pivot. This kick is usually used as a finisher at closer range, targeting anywhere between the ribs and the back of the knee, this kick can also become a knee at close range. Other kicks include a stamping kick (Muk Jong) for very close range and a sweep performed with the heel in a circular fashion.

Every kick is both an attack and defence, with legs being used to check incoming kicks or to take the initiative in striking through before a more circular kick can land. Kicks are delivered in one movement directly from the stance without chambering/cocking.

Types of Kicks include:

Front Kick, Side Kick, Roundhouse Kick (usually delivered to the ribs or thigh), Shovel Kick (A kick that targets the knee/shin), Spinning Back Kick, Sweep.

Elbows and Knees

Wing Chun relies heavily on elbow strikes at close range. Common targets for elbows include the chest, chin, head, and face. Elbow strikes are delivered in a manner similar to Muay Thai, using the whole body and turning of the hips to generate power.

Elbow strikes include: Rising elbow (6 to 12) Horizontal elbow Kneeling elbow (12 to 6) Reversing elbow Spinning elbow strikes

Elbows can also be used, at a more advanced stage, to control and restrict the opponent's range of movement by exerting forward elbow pressure on his elbows and forearms. This allows Wing Chun practitioners to trap more effectively at a very close range.

Knees are delivered also, usually in a clinching position, but some Sifus also teach entering with flying knee strikes to bridge the distance.

Uncommitted techniques

Wing Chun techniques are uncommitted. This means that if the technique fails to connect, the practitioner's position or balance is less affected. If the attack fails, the practitioner is able to "flow" easily into a follow-up attack. All Wing Chun techniques permit this. Any punches or kicks can be strung together to form a "chain" of attacks. According to Wing Chun theory, these attacks, in contrast to one big attack, break down the opponent gradually causing internal damage. Chained vertical punches are a common Wing Chun identifier.

Trapping skills and sensitivity

The Wing Chun practitioner develops reflexes within the searching of unsecured defenses through use of sensitivity. Training through Chi Sau with a training partner, one practices the trapping of hands. When an opponent is "trapped", he or she becomes immobile.

Chinese philosophy:

The first, and most important form in Wing Chun, Siu Nim Tau, is the foundation or "seed" of the art from which all succeeding forms and techniques depend.^[27] Fundamental rules of balance and body structure are developed here. Using a car analogy: for some branches this would provide the chassis,^[28] for others this is the engine.^[29] It serves basically as the alphabet for the system. Some branches view the symmetrical stance as the fundamental fighting stance, while others see it as more a training stance used in developing technique.^[30]

The second form, Chum Kiu, focuses on coordinated movement of bodymass and entry techniques to "bridge the gap" between practitioner and opponent and move in to disrupt their structure and balance.^[31][32] Close-range attacks using the elbows and knees are also developed here. It also teaches methods of recovering position and centerline when in a compromised position where Siu Nim Tau structure has been lost. For some branches bodyweight in striking is a central theme, whether it be from pivoting (rotational) or stepping (translational). Likewise for some branches, this form provides the engine to the car. For branches who use the "sinking bridge" interpretation, the form takes on more emphasis of an "uprooting" context adding multi-dimensional movement and spiraling to the already developed engine.

The third form, Biu Ji, is composed of extreme short-range and extreme long-range techniques, low kicks and sweeps, and "emergency techniques" to counter-attack when structure and centerline have been seriously compromised, such as when the practitioner is seriously injured.^[33] As well as pivoting and stepping, developed in Chum Kiu, a third degree of freedom involving more upper body and stretching is developed for more power. Such movements include very close range elbow strikes and finger thrusts to the throat. For some branches this is the turbo-charger of the car. For others it can be seen as a "pit stop" kit that should never come into play, recovering your "engine" when it has been lost. Still other branches view this form as imparting deadly "killing" and maiming techniques that should never be used if you can help it. A common wing chun saying is "Biu Ji doesn't go out the door." Some interpret this to mean the form should be kept secret, others interpret it as meaning it should never be used if you can help it.

The Muk Yan Jong form is performed against a "wooden dummy", a thick wooden post with three arms and a leg mounted on a slightly springy frame representing a stationary human opponent. Although representative of a human opponent, the dummy is not a physical representation of a human, but an energetic one. Wooden dummy practice aims to refine a practitioner's understanding of angles, positions, and footwork, and to develop full body power. It is here that the open hand forms are pieced together and understood as a whole.

Theory of Centerline Concept

The centerline is sacred to the Wing Chun practitioner. In an assault, it becomes our sole focus of attention to both attack and defend the centerline. Everything you do in the Forms and Drills relates back to the centerline, so before you learn any Wing Chun technique it is vital that you understand Centerline Theory.

As a whole, Centerline Theory is both elegantly simple and fascinatingly complex. As a beginning student, you will learn about the most basic concepts. As you advance into the Chum Kiu form and begin to move with structure, you will learn intermediate concepts such as Facing and Cutting Angles. As you move into the Biu Jee level and beyond, the advanced concepts of Centerline Theory will come into play.

To put it simply, Centerline Theory is something you will revisit many times during your study of Wing Chun. With every new exploration, you'll find that the Theory just gets deeper and deeper.

The Three Centerlines

Basic Centerline Theory includes three different centerlines: Self Centerline, Target Centerline and Combat Centerline.

SELF CENTERLINE is the central vertical axis that runs through the center of a standing human being. If you extend the Self Centerline all the way into the ground, it would mark their central point of balance. If a person were to rotate in place, the Self Centerline would mark their central axis of rotation.

Imagine a human being split into four equal vertical quarters. Splitting a person right down the middle into two symmetrical left and right halves is the sagittal plane. Similarly, you can bisect a human being into front (ventral) and rear (dorsal) halves with the coronal plane. The extended line that forms where the sagittal and coronal planes intersect is the Self Centerline.

You will be referencing the Self Centerline as you begin the study of the Siu Nim Tao form, creating a solid, balanced and rooted structure in the body.

TARGET CENTERLINE is exactly the same as the Self Centerline, only it is located inside your attacker. It represents the bad guy's center of gravity, his axis of rotation, and his chain of vulnerable anatomical targets.

The Target Centerline is your primary objective when trying to eliminate the bad guy's ability to continue the attack. You may connect with arms and legs, may even break the joints in these limbs, but that is secondary. Your ultimate goal is to carve your way past his arms and legs and get ahold of the Target Centerline.

If you can move the attacker's center of gravity beyond his Target Centerline center of balance, the universal force of gravity kicks in and he falls down. You may have heard an interesting fact about gravity before: the bigger they are, the harder they fall. If you are attacked by a bigger person, you can change the dynamics quickly by simply turning his vertical orientation into a horizontal orientation. For most people, it is a lot harder for them to hit you when they're on the ground.

Here is another universal truth that you will likely hear repeated throughout this course: If you must defend yourself, hit your attacker with the biggest thing you have at hand. Usually, this will be the Earth.

Driving your counter-attack into the Target Centerline also means that your force is targeting the bad guy's axis of rotation. This is important for maximizing the effect of your strike. If you strike to the outside of his axis of rotation – say, a shove to his shoulder or a kick to the hip bone – he can disperse the kinetic energy of your strike by rotating his body. If you strike directly into his centerline – directly into his axis of rotation – he cannot rotate and therefore cannot bleed off any of the incoming kinetic energy; it blasts into him at full force. All of that kinetic energy will then either be absorbed by the body in the form of potential damage, or the force will move his body in the direction that force was applied.

In the section on Close Range Combat we briefly discussed the value of having a single, well-defined target. In an assault situation where your body and brain have been flooded with adrenaline and a cocktail of other hormones, you may not be thinking at a hundred percent. But even in a diminished state, your Wing Chun training allows you to zero in on your objective: the centerline.

Tell a teenage boy that he can have the keys to a muscle car for the night. The keys are hanging on a peg on the other side of the garage. That peg is on a post that may be randomly moving up or down. Filling the garage are all kinds of obstacles: chairs, bicycles, boxes, etc. Think he will have any problems at all cutting through this obstacle course and hitting his target just right? When you have a laser focus on a single objective, everything else is just angles of entry and vectors of attack.

All of those angles and vectors simply provide a variety of anatomical structures that lie along the target of the centerline. Have an opening up high? There are the eyes, nose, ears and throat. Opening is low? Groin. Something opens up in the middle? You have the solar plexus and that nice collection of compressible internal organs behind it.

Here is a final tidbit about the Target Centerline: it is inside the bad guy's body. When most people think about striking an anatomical target – the nose for instance – they are automatically setting their striking range to hit what they see. Therefore, you aim at the nose and you hit the nose. A Wing Chun warrior is aiming at the centerline, which in this case is about three inches behind the nose. To hit that centerline, you have to penetrate through the nose (or any other piece of anatomy).

You may think that the difference is subtle, but the measurable amount of kinetic force being delivered between a surface strike and a penetrating strike is the difference between causing a bruise and causing an injury. We'll talk more about penetration, along with rotation and force when we get to the section on the Wing Chun Punch.

COMBAT CENTERLINE is a bit of a misnomer. Instead of a line, it is actually a plane that connects your Self Centerline to your attacker's Target Centerline. Wherever you move during the chaos of a fight, that Combat Centerline moves with you, constantly connecting your centerline to the bad guy's. It is your "field of battle" in Wing Chun.

In all the Reflex Drills and Tactical Drills, the Combat Centerline is foremost in your mind. You are constantly defending that centerline, moving it to where it is hard for the bad guy to defend, and then attacking along that path. The Combat Centerline is sacred; you never give it up. You want it like a two year old wants a shiny toy. No one else is ever allowed to have it.

"THE" CENTERLINE, then, is defined by the context. I personally think the old Chinese masters decided to use this one English word three different ways just to confuse us, but it's too late to change it now. When we talk about "the" centerline, you have to infere from the context if it is the Self Centerline, Target Centerline or Combat Centerline.